59 % - JEDNOU PROVŽDY

Větrné kolo snižuje rychlost vzdušného proudu, čímž se část pohybové energie přeměňuje na energii mechanickou. Nejvyššího výkonu se dosahuje při zpomalení vzdušného proudu na třetinu. Z toho pak plyne teoretický limit všech větrných kol, formulovaný prvně v roce 1926: Neztrátová, tedy ideální větrná elektrárna může přeměnit 6/27 energie vzdušného proudu v energii mechanickou. Jinak řečeno, její teoretická účinnost dosahuje 59 %.

Nedosažitelný ideál. Účinnost jednotlivých typů větrných energetických zařízení - součinitelem rychloběžnosti l je poměr obvodové rychlosti lopatek k rychlosti větru. Účinnost je dána poměrem výkonu odevzdaného rotorem k výkonu větru.

Otáčky kola jsou zpomalovány třením v jeho vlastním mechanismu, třením větru a vznikem vírů. Navíc se konce lopatek vždy pohybují rychleji než jejich středové části, a proto také výsledná účinnost závisí na součiniteli rychloběžnosti (bývá označován l ), tedy poměru rychlosti, jakou se otáčejí konce lopatek, a rychlosti větru. Zmenšíme-li počet lopatek, zvýší se součinitel rychloběžnosti čili rychlost otáčení rotoru.